V minulém týdnu jsme zveřejnili tipy pro zvládání stresu od lektorky aktivní meditace Nely Mátlové. Dnes pro vás máme celý rozhovor. Nela při něm sršela energií a nešetřila hlasitým, nakažlivým smíchem. Lepší protilátky na veškeré nemoci vážně nenajdete.
Nelo, jak byste se představila lidem, kteří budou číst tento rozhovor?
Jsem lektorka, která nevěří na dlouhé a nudné předávání teorií, které Vám už mnohokrát někdo řekl.
Věřím na prožitek, pochopení, emoce a posun díky novým poznáním. Na školeních nepracuji jen s informacemi, pracuji hlavně s lidmi.
O čem tedy vaše školení jsou?
Zaměřuju se na to, jak pracovat se stresem, s emocemi, do různých hloubek. Jedna možnost je pracovat s emocemi jen na úrovni zvědomování, a když jsou lidi ochotní do toho jít, tak meditujeme. To se povedlo i naposledy u vás v Educo centru. Bylo to v rámci dvoudenního kurzu Syndrom vyhoření. Ten byl o tom, jak poznám, že jsem vyhořelá a jak s tím můžu pracovat.
Stres je v současnosti často používané slovo. Jak je možné, že s ním tolik bojujeme?
V naší hlavě jsou takové bloky. Podmínky toho, co musíme splňovat, abychom byli dost dobří lidé. Jsou to sabotéři. Vznikli tam nejčastěji v dětství, coby ochrana a způsob, jak si vysvětlit svět okolo nás. Jeden z nich třeba říká: „Musíš být furt perfektní, musíš mít všechno uklizené, musíš být skvělá máma nebo skvělé cokoli a pak teprve si zasloužíš nějaké ocenění.“ A druhý nám zas říká: „Musíš mít ostatní na prvním místě a nebýt nikdy první ty, protože jinak nejsi dost dobrý člověk.“ Takových potvor tam máme každý několik a ty jejich hlasy jsou tak silné, že jim věříme a kvůli nim pak plníme něčí očekávání, která třeba ani neexistují. A způsobujeme si tak hodně stresu.
To je zajímavá teorie. A dává to smysl.
Existuje ještě hlavní postava, tzv. soudce, to je šéf všech těch sabotérů. Ten nás učí kritizovat. Jak sebe, tak druhé. Jsme fakt zvyklí hodně kritizovat, a to do různých hloubek. Co vlastně způsobuje kritika nám a celému našemu životu a našim emocím, tak do toho právě jdeme v těch mých školeních. Prostřednictvím technik, které používáme, můžeme objevit, co nám to všechno dělá.
Říká se, že když kritizujeme ostatní, tak je to vlastně spíše o nás. O tom, co sami na sobě nepřijímáme, nebo co si nedovolíme a jiní ano.
Je to tak. A taky, což si ne všichni rádi přiznávají, ale spousta lidí si myslí, že na sebe jsou zlí, ale na ty ostatní jsou hodní. To je blbost. To tak není. Ve chvíli, kdy jsem zlá na sebe, z nějakého důvodu jsem zvyklá se kritizovat, protože jsem se to někde naučila a je to pro mě normální, tak jsem taková i k druhým, i když o tom vůbec nevím. Nemusím to ani říkat nahlas, jenom si někde v hlavě povídám, on je takový, ona je taková. Potom je tam ta kritika vlastně taky, akorát je schovaná a třeba si ji nechci připustit, ale je tam.
Co děláte vy sama pro sebe, abyste se zbavila stresu?
Já to mám tak jako po různu. Někdy tomu dám víc, někdy tomu dám míň. Ale dlouhodobě, několikrát za rok, jezdím na meditační výcviky, tanec, aktivní meditace, tam si čistím některé věci, a zklidňuji se. Dělám to pro svoji duši, pro svoji pohodu…jsem dost výkoňák a mám v sobě taky svoje sabotéry.
Máte ráda meditaci ve skupině? Necháte ji na sebe působit, čerpáte z ní energii?
Skupinová dynamika mi přijde důležitá. Já se ve skupině nebojím, cítím se v bezpečí, vede to člověk, kterému věřím a je to tak snazší se tomu procesu dát. Když to dělám pak sama doma, tak je to taky dobrý, ale ve skupině je to zajímavější. Možná právě proto i lektoruju, protože mi je dobře ve skupinách.
Jak o sebe pečujete každý den?
Když přijedu z těch pobytů, ještě měsíc dva dokážu meditovat každý den, obden a pak už se zas na to postupně vykašlávám, tak normálně, jak to lidi mají, že pak najednou se víc jako flákám. Co ale opravdu dělám každý den je, že si snažím zvědomovat hodnocení. Aktuálně je to hodně moje téma. Říkám si: „Ok, tak teď hodnotíš, co ti to přináší, fakt to musíš dělat, fakt je to pravda? Snažím se ty sabotéry v sobě objevovat každý den. A taky se snažím říkat lidem co nejvíc to, co doopravdy cítím, protože když to nedělám, tak si všímám, že je mi hůř. Čím víc jsem upřímná sama k sobě a k druhým, tím je mi líp. Je to péče o opravdovost. Neschovávat se. Když mi je smutno, je mi prostě smutno, když jsem naštvaná, jsem naštvaná. Být sama sebou. Je to jeden z nejtěžších úkolů, ale myslím, že je nejpřínosnější. Víte, co ještě dělám? Dovolím si dělat ze života tak trochu srandu, dopřeju si hravost, dělám kraviny, srandy, abych se mohla nahlas řehtat. To je podle mě zásadní, nebrat všechno furt úplně vážně.
Máte na to nějaký recept? To, co se na nás v poslední době valí je zahlcující a je pak docela těžké se zasmát od srdce.
Co hlavně dělám je, že téměř nečtu negativní zprávy, nemám televizi. Zahodila jsem ji. Zjistila jsem, že mi k ničemu není. Jednou za čas si přečtu nějakou novinku, co se zas děje, co z toho pro mě vlastně jako plyne, zkusím to nijak extra nehodnotit a případně se vyvztekám, když se potřebuju vyvztekat. Dopřeju chvilku průběh tomu, že jsem naštvaná a pak se tomu už nevěnuju, spíš si řeknu, co pro svůj život můžu udělat hezkého. Myslím si, že je dnes hodně důležité, co posloucháte a čtete. Jestli někdo tráví dvě hodiny denně na facebooku, kde hejtuje nějakýma příspěvkama nebo stráví tři hodiny u zpráv, tak je úplně jasné, že mu bude blbě. Takže se snažím dávat pozor, co si nechám narvat do hlavy a čemu věnuju pozornost. Přijde mi důležitější si číst malebnou knížku, na zprávy mám vyhraněných 5 minut a to stačí.
Děláte ještě další věci, abyste snížila tlak z okolí a vypořádala se se stresem?
Rozhodně. Víc se poslední dobou hýbu. Chodím běhat, do fitka, tančím. Jsem sice líná a moc se mi nechce, ale když se týden nebo dva nehýbu, tak mi je prostě blbě. I psychicky. Takže si jdu zaběhat a neřeším, co strašného se zase děje ve světě. Přijde mi to užitečnější. Pak taky se obklopuju lidmi, se kterými je mi dobře. Už nejsem opečovatel. Ráda pomůžu kamarádům, ale už jsem schopná říct, že se o něčem nechci bavit, že prostě něco nechci. A nechci mít kolem sebe negativní lidi. Mám díkybohu přátele, se kterými se můžu uvolnit. Můžu se s nimi řehtat nebo se ztrapnit, nebojíme si ze sebe dělat srandu, nemusíme být nijak přesně nalajnovaní. Dřív jsem zkoušela být paní dokonalá a furt to tam trochu mám, ale už si dovolím kravit, dělat blbosti. No, a to mě učí právě ty meditace.
Co konkrétně vás naučily aktivní meditace?
Meditace, které dělám, dovolují hledat hravost, dovolují dělat blbosti, já jsem se díky nim naučila nebát se jít si zatancovat dopředu, když tam nikdo není, tancovat po bytě, dělat srandičky. Když si člověk dovolí uvolnit, tak v tu chvilku přichází sranda. Taky je důležité nebát se svých temných stránek. Těch nepopulárních emocí, které se bojíme ukázat a které nás pak žerou zevnitř. Máme takovou techniku s kamarádkou, že to úplně přeženeme a začneme si z toho dělat velkou srandu, až takovou, že kdyby nás někdo slyšel, tak se mu to asi nebude úplně líbit. Pořádně černý humor. Ale ona vlastně díky tomu ta agrese může ven a člověku je fakt pak dobře.
Máte nějaký příklad, ať si to můžeme představit?
Vlastně jo. Nebudu říkat náš osobní, nevím, jestli by to svět snesl :-D Ale dovolím si představu, že udělám fakt něco špatně, že vypustím všechny ty škatulky, všechny ty soudy svoje. Pokud si dovolím agresi vypustit sám se sebou, napsat ji, vypsat ji, vyřvat ji, jenom si ji dovolit, tak pak to tělo udělá takové zvláštní ach. A pak můžu jít do empatie a do klidu. Myslím, že lidi dělají největší chyby v tom, že potlačují své emoce. Je třeba si dopřát opravdovou empatii, takovéto nehrát si jenom na hodnou holku, protože jsme všichni jenom super a hodní, taky tam přece máme nějaké soudy a hodnocení, když nám někdo třeba ublížil. Moc se mi líbí, co říká autor nenásilné komunikace, kterou taky učím. Říká, že abychom mohli být laskaví k druhým lidem, tak první, co musíme je poskytnout empatii sám sobě a pokud mě napadá, že bych někomu chtěla třísknout hlavou o zeď, tak si to prostě mám představit, abych uvolnila agresi. To zní vlastně dost drze, ale jde jen o tu fantazii. Ne to opravdu udělat samozřejmě.
Úplně mi vytanula na mysli ta scéna ze Slunce, seno…jak ty dvě holky po sobě házejí granáty.
No! To je ono! :-D Já si myslím, že je super i zapamatovat si tu svoji fantazii, spousta z nás ji má krásnou. Když jsem s někým v konfliktu, můžu si nás představit jako děcka. Jak tady jeden dupe, druhý na něho bere ten bagr a háže po něm ten písek, a to, když si představíte se svým manželem, který vám zrovna leze na nervy, to je boží.
Jakou muziku třeba posloucháte, abyste uvolnila napětí? Předpokládám, že nejen meditační a relaxační...
Nee. Jsem taková zemitá a ohňová, mám ráda africké bubny, takže se na ně i učím a chodím se na ně vyloženě vyřádit. Když mi někdo dá Afriku, africké melodie a takové to fakt jako bytelné, tak to mám moc ráda. A teď mám čím dál víc ráda moderní jazz, je takový hodně srdcový, hluboký, to mi dělá dobře. A mám moc ráda i punk. Vyřvat se. 100 zvířat, to je i takové skočné. Takže podle nálady. A když se chci uklidnit, tak mám ráda i ty meditační, různé mantrovnické věci a tak. To mi pomůže se vyklidnit. Ale jsem vlastně punková, to mám nejraději.
Já vám to i věřím.
Myslím si, že lidé si dost představují, že meditace musí být hned strašný klid. To je podle mě největší omyl. Nemůžu jít do klidu, když jsem ještě v nervech. A to právě řeší aktivní meditace. První čtvrt hoďku se tam prostě člověk vyřádí. Tak to bylo i na kurzu u vás v Educu. Člověk se vytřese, vyblbne, vyskáče, vydýchá, vy-něco a pak může jít do klidu. Stejně to mám i s tou muzikou. Chci u ní vypnout mozek. Chci chvilku nemyslet. A blbnout no…v tom mi je nejlíp.
Takže o tom je podle vás aktivní meditace?
Přesně tak. Jsou to meditace postavené na akci. A pak tam přichází klid. Na lidi to funguje. Ty hlavy totiž jedou furt. Podle mě je velká úleva je občas vypnout. A každý si může najít svůj způsob, někdo může malovat, někdo může běhat, sportovat, cokoli. Jen vypnout neustálé přemýšlení.
Souhlasím, člověk jde domů z práce. Jede mu to tam. Pak přijde domů a furt mu to jede, lehne si a jede to dál, málem ani nespí a nemá vůbec nástroj, jak ty myšlenky zastavit.
Myslím, že je důležité si vůbec uvědomit, u čeho se člověk nejvíc uvolní, to má každý asi jinak. Někdo jde do té malby, někdo si tvoří doma něco, někdo jde do dílny a ve výsledku je asi jedno, jak to dělá. Ale důležitý je tam nějaký moment, kdy se tak soustředím na tu činnost, že si dovolím to vypnout v hlavě. A ideálně, když se do toho zapojuje tělo. Ale pak je zase rozdíl, když jdu běhat kvůli tomu, že chci podat výkon. Že třeba musím zhubnout a u toho se furt buzeruju, tak to není ono. Mělo by to být něco, co dělá radost. Hledat to, co mě těší. To si myslím, že je úplně základ. Napadá mě i kouknout se na nějaký malebný film. To může být krásně uvolňující.
Máte třeba nějaký konkrétní tip?
Předevčírem jsem viděla jeden, který mě úplně rozněžnil. Severský film Tak jako v nebi. Je to o dirigentovi, který měl jako dítě touhu otevírat lidem srdce hudbou. Ten film je mocný v tom, že není všechno jen růžové, jsou tam i ty tvrdé věci, ale je to nádherný film. Takže ten bych vřele doporučila si pustit a dopřát si pohlazení po duši. To je to, co potřebujeme. A taky je důležité se potkávat s lidmi, i kdyby to mělo být on-line nebo po telefonu. V minulém lockdownu jsme si řekli s kámošema, že si dáme skupinu. Půl hoďky jsme se bavili o něčem hezkém, zakázali jsme si to, jak je všechno špatně. Večírek po netu, to začalo tehdy dělat spoustu lidí, slyšela jsem hodně zábavné historky o tom, co se tam dělo. Přijde mi to potřebné. Neupadnout do rezignace a naštvanosti. To je naše volba, to nemusíme. Nezůstávejme v tom hnít. Je to podle mě náš největší úkol teď. A je spousta on-line koncertů, krásných přednášek. Můžeme si začít hrát víc s dětmi, můžeme dělat doma více her, vymyslet něco nového, udělat si to hravé. Jde o záměr, který si člověk dá do hlavy. Pokud si tam dám, že z toho něco vytěžím, tak se mi to povede.
